Při projížďce Paříží, jsem se nestačila divit, jak hladce to šlo. Aut tam sice bylo víc než moc, ale nikdo netroubil, nikdo se nezdál být nervózní a nikdo nenadával. Když se muselo na chvíli zastavit, využil toho řidič jako příjemnou chvilku vhodnou ke konverzaci. Zažít takový provoz v Praze, bylo by za okýnky aut určitě možné zpozorovat nemálo brunátných obličejů nebo vztyčených prostředníků, o troubení nemluvě. Funguje tady zipování, které se čeští řidiči asi nenaučí nikdy, a přestože se na silnicích objevují začátečníci nebo zmatkaři, berou se prostě jako součást provozu.
Z tohoto příjemného zážitku jsem si začala vykreslovat obrázek o dokonalé toleranci, která v zemi panuje. Omyl. Nejenže se v zemi nenápadně šíří vlna nenávisti k přistěhovalcům, kterou naprosto veřejně podporoval bývalý prezident Sarkozy (maďarského původu), setkala jsem se tady s něčím velmi podivným. Studenti i učitelé mohou být jakéhokoli vyznání, ale žádným způsobem to nesmí dávat najevo. Nesmí se nosit přívěšky s křížky, madonky, Davidovy hvězdy ani muslimské šátky. Ano, mějte si víru, jakou chcete, ale nás tím nezatěžujte a ať vás ani nenapadne si myslet, že si o své víře budete s někým povídat a ovlivňovat ho! Ano, v Čechách je to možná opačný extrém, když krky studentů bezvěrců obtěžkává nejeden kříž, ale i když jsme národ agnostiků, víru, obzvlášť křesťanskou, nejen tolerujeme, ale do jisté míry i uznáváme.
Ale aby to nebylo tak jednoduché, kuchař je tady Černoch a jiné barvy pleti jsou i studenti a to nikoho vůbec nezaráží. Co by tomu asi říkali Češi?
